Bubenické místo v Pražském výběru je zakleté. Jak Jiří Hrubeš, tak i Klaudius Kryšpín, pár let po sobě, emigrovali, což kapelu pokaždé citelně zasáhlo. Oba pánové se navíc stali v našich končinách poněkud tajemnými bytostmi. Zatímco Michael Kocáb, Michal Pavlíček i Vilém Čok zůstali tady a byli tak více či méně na očích, Hrubeš s Kryšpínem kolovali mezi lidem "jenom" v nahrávkách. Zatímco z magnetofonů zněly písničky Výběru, Klaudius Kryšpín už žil svůj další život u protinožců v Austrálii.

Za hranice jste utekl, dá se říci, na vrcholu popularity. Proč?

Je pravda, že v té době jsem hrál ve dvou asi nejpopulárnějších českých kapelách - Pražském výběru a Stromboli. Byl jsem tenkrát na vrcholu, míval jsem i osmadvacet "kšeftů" měsíčně. Můj odchod tedy může vypadat zdánlivě nelogicky. Ale: jsem svobodomyslný člověk a pro svobodu bych udělal všechno. Potřeboval jsem žít ve svobodné zemi. Kromě toho můj brácha - dvojče odjel do Itálie a zůstal tam. Byl jsem tak ve dvojím průšvihu: jednak jsem hrál ve Výběru, jednak můj brácha "protiprávně opustil republiku", jak se tenkrát říkalo. Kolem mého baráku se pak začali potulovat policajti ... To už na mě bylo moc.

Jak jste to snášel?

Těžko. Musím říct, že to byl nápor na psychiku. Nepřidaly mi ani drobné rozpory, které se tenkrát vyskytovaly ve Stromboli, dneska to vidím jako klasickou ponorkovou nemoc. Tak jsem se z jednoho zájezdu Stromboli do Itálie nevrátil a jel jsem do Rakouska za bráchou.

Co tomu říkali kluci ve Výběru?

Mohli na mě být naštvaní a měli by pravdu. Vlastně jsem je napálil, navíc se jim to stalo už podruhé a zase s bubeníkem! Shodou okolností jsem bydlel ve stejné ulici, jako Jirka Hrubeš a viděl jsem jeho deprese před emigrací. Tenkrát jsem tomu nerozuměl, byl jsem ještě malý, ale později jsem to pochopil.

Jaké byly první okamžiky emigrace?

Hrozné. V Rakousku jsem byl vlastně ilegálně a tak mě mohli deportovat zpátky do Československa. Kromě toho jsem se najednou ocitl v cizím prostředí bez blízkých lidí, bez příbuzných. Neměl jsem peníze, neměl jsem kde bydlet. Moje přítelkyně Vendula (shodou okolností muzikantka ze Stromboli, se kterou žiju už přes osmnáct let) zůstala v Praze. Každý den jsem chodil do kostela a prosil, aby za mnou mohla přijet.

Jak jste řešil bydlení?

Těžko. Nakonec mě zachránila jedna charitativní společnost. Před její ubytovnou stávalo denně pět tisíc lidí, oni otevřeli bránu, pustili dovnitř dva tisíce a ostatní měli smůlu. Nakonec mi poradili, kdy a kam přesně mám přijít, abych to ubytování dostal. A hlavně mi šlo o to, aby mě Rakušané nevydali zpátky. To by byl průšvih - doma jsem byl totiž odsouzen ke dvěma letům natvrdo. A za co? Za věc, kterou dnes lidé dělají běžně i u nás: cestují, vyměňují si baráky a jezdí po celé zeměkouli. Taky slovo emigrace v angličtině nemá ten politický podtext, jako mělo za komunismu v Československu.

Nakonec jste se dostal do Austrálie. Jak?

Seděl jsem v Rakousku a byl jsem ve slušné depresi, obzvláště předtím, než přijela Vendula. A tak jsem si říkal: musím co nejdál! Do Ameriky jsem nechtěl a Austrálie mě naopak lákala. Myslel jsem si: je to tak velká země, že musí být zajímavá, krásná, svobodná a musí tam žít dobří lidé. A kromě toho jsem chtěl ke klokanům a koalám.

Podstoupil byste takové dobrodružství se svými současnými zkušenostmi?

To je dobrá otázka. Občas o tom přemýšlím a myslím si, že dnes bych něco takového neudělal. Dneska už bych asi neobětoval rodiče, bráchu (v Československu mi ještě jeden zůstal), všechny své hodné tetičky a strejčky, přátele. A muziku. To všechno, alespoň na čas, emigrací skončilo.

Stále vlastně žijete v Austrálii. Hodláte tam zůstat?

Já jsem nešel do světa proto, abych se rozhodl někde zůstat. Když jsem utekl, bylo mi už vlastně jedno, kde zůstanu, šlo mi o to, aby tam byla svoboda. Kdyby mi ji někdo jenom trošku začal omezovat, a myslím tím politickou i uměleckou svobodu, šel bych zase jinam. Třeba na Fidži.

Jaká byla vaše cesta k Pražskému výběru?

Odmalička jsem byl fanatickým fandou téhle kapely. V době, kdy byl Výběr zakázaný, jsem s bráchou a dalšími kamarády založil skupinu Ropotámo, ve které jsme hráli převzaté věci Pražského výběru. Jezdili jsme po zábavách a posluchači nás měli, myslím si, rádi. Protože jsme byli ještě kluci, nebyli jsme ovšem nijak mediálně známí a tudíž nás nikdo nezakázal.

Jak jste měli v kapele rozdělené své idoly?

Já jsem zpíval Kocába, protože jsem ho uměl dobře imitovat. Kolega klávesista měl sice svíčku ve vlasech jako Kocáb, ale zpíval Pavlíčka, protože k němu měl hlasově blíž a chytil lépe jeho intonaci. Byla to legrace.

Pražský výběr byl v té době v nemilosti - vy jste potíže neměli?

Určité problémy jsme měli i my. Postupem doby jsme se stávali čím dál tím víc populárnějšími, obzvláště východně od Prahy, směrem na Beroun. V Řevnicích, Řeporyjích nebo Dobřichovicích jsme hráli poměrně často. Tyhle informace se samozřejmě dostávaly zpátky do našich škol, protože se vždycky našel někdo, kdo oznámil: jsou tady nějací školáci a hrají písničky zakázané skupiny. Já sám jsem pak měl ve škole trable. Ale mělo to i výhody: o téhle naší kapele se doslechl Michael Kocáb a přišel na jeden náš koncert.

Pamatujete si na něj?

Na ten koncert si pamatuji dobře, vždyť pro mě byl opravdu důležitý. Bylo to na elektrotechnické průmyslovce v Ječné ulici. V paměti mi uvízlo i to, že jsme do klobouku vybírali peníze na zvukaře.

Kolik jste vybrali?

Asi sto korun. Ty peníze byly určené jenom zvukařovi, jinak jsme si tam všechno dovezli sami. Tenkrát to byl vlastně koncert pro tu školu.

Jaká byla Kocábova reakce na koncert Ropotáma?

Byl nadšen. Na tom koncertu chodil skrz publikum a ptal se, jestli mě někdo zná. Takhle se dostal až k mojí mámě, která tam tenkrát byla taky. Maminka mu řekla, že jsem její syn a dala mu telefonní číslo. Pak přešla nějaká doba, odešel Jirka Hrubeš a Výběr potřeboval bubeníka. Schylovalo se totiž k znovuobnovení jeho činnosti.

A Michael Kocáb zavolal ...

Ano. Kluci z Výběru volali a pozvali mě do nějakého studia v ulici Ve smečkách. Bylo to asi dva dny před mými osmnáctými narozeninami, tak jsem si myslel, že si ze mě někdo vystřelil - jako takový ztřeštěný dárek. Nicméně jsem si vzal paličky a do Smeček šel. Otevřel jsem dveře a vidím Kocába, Pavlíčka a Čoka. Neviděl jsem Hrubeše - v té době jsem vůbec netušil, že emigroval.

A dál?

Snažil jsem se zapadnout do skupiny co nejlépe. Písničky jsem znal a uměl už z dřívějška, teď šlo o souhru s ostatními. Pamatuji si na jeden z mých prvních koncertů s Výběrem. Byl ve Vinohradském divadle a opravdu stálo za to. Samozřejmě se neobešel bez průšvihů. Ulice byly zacpané lidmi a mezi nimi se proplétali policajti se psy a s vodními děly. Tohle všechno jsme dobře viděli z balkónu divadla. Dodnes lituji, že jsem si neschoval noviny z druhého dne, kde byla tahle scéna vyfocená. Byl to fakt unikátní záběr z divadelní střechy.

Museli jste také absolvovat přehrávky, jak to tenkrát bylo obvyklé?

Ano. Dělali jsme je na Pražském kulturním středisku, které nás zřizovalo. Můj osobní pocit je, že jeho politika byla taková dvojaká. Pražský výběr by nejraději nepovoloval. My jsme byli kapela, která si dělala muziku takovou, jakou chtěla a texty taky tak. To se oficiálním místům samozřejmě nelíbilo. Jenže: po zákazu kapely vznikla na naší hudební scéně velká díra. Vždyť Výběr byl přece jenom skupinou, která naplňovala sály a najednou nic! Takže oni by byli nejraději, kdybychom hráli, ale přesně podle představ činitelů, se schválenou muzikou i texty. A to my zase ne ...

Dělali jste naschvály?

Dělali! Pamatuji si třeba na jednu přehrávku, byla v nějakém kulturáku, možná na Chmelnici. V hledišti seděla komise. Na jeviště přišel Michael Kocáb, během písničky se otočil ke komisi zády, postupně se předkláněl, až na ni vystrčil zadek. Komise se pak radila a radila a výsledkem bylo takové povolení napůl - jak už jsem o tom mluvil: hrajte, ale tak, jak chceme my!

Později to ale ve Výběru začalo trošku skřípat, důvodem byla i kapela Stromboli, kde jste také hrál ...

Ano, kluci si navzájem vyčítali své jiné aktivity. Pavlíček založil Stromboli a tam mě potkala hodně zajímavá věc. Na prvním vystoupení  jsme hráli s Pavlíčkem a s basistou Jirkou, se kterým jsme hráli v Ropotámu! Už si přesně nepamatuji, kde to bylo. Vím jen, že to byl malý sáleček (snad někde na Malé Straně) s dřevěnými sedačkami.

Ve filmu Pražákům těm je tu hej vás hrál David Koller. Konzultovali to s vámi filmaři?

Nekonzultovali a ani nemohli. V době, kdy se film měl natáčet, jsem byl ještě v Rakousku. Čekal jsem na odjezd do Austrálie a vlastně na mě nebyl žádný kontakt. Ten film mám ale doma, líbí se mi a Koller mě vystihl dobře. Z toho filmu je dobře vidět, jak jsem tenkrát hodně kouřil a málo pil. A taky mi připomíná některé hrůzostrašné zážitky. Vilda Čok si třeba jednou moc ošklivě poranil ruku. My jsme pak jeli ze zájezdu z Moravy a já jsem seděl ve volze vedle něj. Vzpomínám si, že mi celou cestu bylo hodně špatně od žaludku.

Dá se srovnat bubeník Koller s bubeníkem Kryšpínem?

Koller chápe bicí trochu jinak, než já. Já jsem trochu víc založen technicky - rockově. David hraje jako David, má svoje vyběhané cestičky a těmi se ubírá. Já dokážu hrát třeba i punkově, dokážu do hry narvat občas něco agresivního i technického, a to David Koller nedělá. To ale v žádném případě neznamená, že není dobrým bubeníkem. Vždyť on hraje úplně jiný styl muziky!

Jak prožíváte současný comeback Pražského výběru?

Intenzivně! Jsem díky němu v Česku daleko častěji než dřív. Má to ovšem i svoje nevýhody: Vendulka zůstává v Austrálii, takže jsme zase od sebe!                                      

Přečetli jste si v Avisu 11/04 TOMÁŠ PILÁT