Další z hvězdných hostů letošního ročníku karlovarského filmového festivalu Terry Gilliam začínal kdysi jako ilustrátor a komiksový malíř. Později své jméno svázal s populární kabaretní skupinou Monty Python, pro kterou ovšem také vytvářel animované vsuvky a znělky (jako herec se tu objevoval méně). Coby režisér má na kontě například snímky Brazil, Dvanáct opic, Strach a hnus v Las Vegas. Koncem roku (mimo jiné i osobně v Praze) představil snímek Kletba bratří Grimmů. A režisérova současnost? Třináct let po úspěšném snímku Král rybář se sešel s Jeffem Bridgesem, aby znovu natočili film á la Alenka v říši divů. Vznikla tak Krajina přílivu, v originále Tideland. Někteří kritici i filmaři pokládají Tideland za úlet, Gilliam však snímek, ve kterém se podle svých slov vrací do svého dětství, charakterizuje jako velice upřímný. Terry Gilliam má rád Česko, poměrně často sem jezdí a naše země je mu za to vděčná. V Praze má slavný režisér neobvyklý pomník: v pasáži Světozor hned u stejnojmenného kina - se nachází prodejna DVD, videokazet, filmových časopisů, plakátů a suvenýrů s názvem Terryho ponožky.

Nestává se často, že by se obchod jmenoval po režisérových ponožkách!

Jasně že ne. Něco podobného jsem toužil mít už dávno. Jsem rád, že takový skvělý obchod vznikl zrovna v Praze a že v jeho rámci můžu propagovat i tak důležitou součást oblečení, jakou jsou právě ponožky. A navíc: že tady mohu propagovat svoje ponožky. Prodejně jsem také nějaké ty svoje ponožky - a rád - věnoval.

V Karlových Varech jste uvedl svůj nový film Tideland. Nechal jste se slyšet, že je spíše pro ženy...

Už když jsem na snímku pracoval, věděl jsem, že to bude spíše ženský film. Potvrdilo se to; ženy můj film chápou lépe, než muži. Tideland vypráví příběh holčičky a její představivosti - a ta, ku podivu, hodně mužů znepokojuje. Já sám jsem naopak - při práci na snímku - v sobě objevil dítě, a to dítě je holčička, které je devět a půl roku. Mohu potvrdit, že filmaři si rádi hrají. Já jsem si při tomto natáčení hrál dokonce s panenkami, což jsem jako malý kluk nedělal.

Je tedy Tideland i dětským filmem?

Svým způsobem; možná je spíš o dětech. Chtěl jsem mimo jiné sdělit, že děti dokáží být silné, rozumné a vyrovnané se světem. Že hodně vědí a hodně dokáží. To my, dospělí, je stavíme do úplně jiných pozic. Už mě nebavilo číst stále o dětech jako o obětech, mnohdy to bývá podáváno i hodně hystericky a prodává to hlavní vysílací časy a první stránky novin. Vzal jsem si tedy jako základ román Mitche Cullina a natočil jsem film svého srdce - fantaskní příběh, Alenku v říši divů ve stylu ženské americké gotiky. Je to temný příběh o vztahu skutečnosti a fantazie, situovaný do světa, kde šťastné dětství existuje jen v televizních reklamách.

Hlavní roli ztvárnila dětská herečka Jodelle Ferland. Jak se vám s ní pracovalo?

Skvěle! Vůbec jsem jí nemusel vysvětlovat, o co ve filmu jde. Ač bylo v době natáčení Jodelle teprve devět a půl roku, už tehdy to byl génius: přečetla si scénář a všechno hned pochopila. Ona už za sebou má na pětadvacet rolí ve filmu a televizi - začala totiž hrát jako čtyřletá. Já jsem na hlavní roli do Tidelandu podnikl casting, který trval hodně dlouho; pořád ne a ne najít tu pravou představitelku. Pak se ale objevila Jodelle - a překvapila mě hned při první kamerové zkoušce. Od té chvíle mě překvapovala neustále. Někteří lidé se mě ptali: jak jste ji režíroval? Já ji nerežíroval vůbec! Klíčem k úspěchu je najít ty správné lidi. Pak už jdete a hrajete si. Podstata filmařiny je v tom, že dostáváme hodně peněz na to, abychom si hráli.

Jak těžké bylo v tomto případě ty peníze sehnat?

Bylo to dost těžké, hodně lidí na ten příběh vůbec neslyšelo. A řeknu vám něco, co souvisí s tím, o čem už jsme mluvili: hlavní tok financí na film přišel od několika vysoce postavených žen v Kanadě. Ženy ten film chápaly už od scénáře - další důkaz toho, co jsem si myslel při jeho psaní. Byly to ženy, kdo film zachránil, kdo umožnil jeho vznik.

Film asi nebyl příliš levný?

Ne. Mimo jiné i proto, že jsme hodně pracovali se speciálními efekty, těch jsme si opravdu užili. Byly jednoduché, hrubé, ručně dělané. Když jsme na nich pracovali, hodně jsem myslel na Jana Švankmajera.

Jednu z hlavních rolí sehrál Jeff Bridges, v některých scénách dokonce, dá se říci, nad plán; je to tak?

Je to přesně tak. Ve chvíli, kdy šlo o mrtvolu, měl ji "hrát" panák. Jeff si to ale chtěl "vystřihnout" sám; líbilo se mu být mrtvým a chtěl si to užít.

Občas mluvíte o filmařské upřímnosti, je to pro vás důležité téma?

Ano, je. Doufám, že všechno, co dělám, je upřímné. Stejně upřímný jsem byl i u filmu Tideland. Chtěl jsem ukázat svět, jaký vidím. A taky to, že svět není tak špatné místo, jak se to z něj někdy dělá. Pamatuji si, že když bylo mému synovi 12 let, bál se jít v Londýně na ulici. Znal totiž město jenom z televize, kde bylo prezentováno jako místo násilí, zlodějen, znásilňování a vražd. Takhle zkreslený pohled na svět zprostředkovávají média. Svět ale zdaleka není tak špatný. Většina míst je bezpečná a přívětivá.

Obviňujete tedy z oné nepravdivé prezentace světa média a novináře?

Ano, příliš mnoho novinářů slouží systému, ve kterém se pohybuje. Novináři by měli psát o tom, z čeho jsou nadšeni nebo třeba i zhnuseni, neměli by se ale věnovat věcem průměrným, událostem a lidem, kteří za to nestojí. Jenže většinou tomu tak není.

Když se vám nelíbí film některého vašeho kolegy - jste upřímný a řeknete mu to nebo se uchýlíte k nějaké milosrdné lži?

Přiznám se, že v tomto případě upřímný nejsem a lžu. Když se mi něco nelíbí, snažím se to říci ještě před realizací filmu, u scénáře. Když je ale film hotový, vím, co to dá práce a tak, jak říkám, spíše lžu.

Jaké jsou reakce na vaše filmy ve světě?

Je to všude podobné: ty reakce bývají hodně silné - lidi moje filmy buď milují nebo nenávidí. Líbí se mi, když jsou na film silné reakce, je to dobře a kdyby tomu tak nebylo, byl bych zklamaný. A co se týče filmařů, ti také berou moje filmy různě, někdy jsou ty reakce hodně zajímavé a upřímné (na rozdíl od mých hodnocení filmů, jak už jsem o tom mluvil). Když například jeden můj kolega a přítel viděl Tideland, nebyl schopen ho hned zhodnotit; nechal si dva dny na rozmyšlenou, pak mi zavolal a řekl: Tohle je buď to nejlepší, co jsi kdy natočil nebo je to tvůj úplně nejhorší film. Dobré, že?

Váš předcházející film Kletba bratří Grimmů je, stejně jako Tideland, svého druhu pohádka...

Ano. Ačkoliv existuje na stovky pohádek bratří Grimmů, chtěli jsme zůstat u těch, které jsou v povědomí lidí silně zapsané. Pohádky jsou mým světem - světem fantazie a neobyčejných věcí. Kletba bratří Grimmů je vlastně pohádka o životech těchto pohádkářů. Nejdříve se v ní objevují jako veselí a hrdinští chlápci, kteří cestují od vesnice k vesnici a zbavují lidi trollů, čarodějnic a všech druhů neskutečných nočních můr - ale brzy zjistíme, že je to všechno jen chytrá lest. Pak se je napoleonská armáda, která vtrhla do Německa, pokouší chytit. Brzy jsou ale všichni lapeni do světa, který je totožný s tím pohádkovým - a pohádkový svět je světem skutečným.

Takže kombinace snění, fikce a reality?

Ano. Realita je mnohem horší než snění. Ale i fikce musí být založena na pravdě. Původní verze scénáře byla klasicky komerční, měl to být film pro diváky od sedmnácti do pětadvaceti, pro testosteronem nalité mladíky. Já jsem ale nechtěl točit něco na způsob Pána prstenů, jak to po mně producenti původně požadovali, a tak jsme druhou verzi proměnili v příběh určený celé rodině, dětem všeho věku. Dospělým snad snímek připadá zmatený a strašidelný, vždyť právě dospělí potřebují, aby je stále někdo vedl za ruku a říkal jim, co mají dělat; tohle děti nepotřebují. Proto není od věci, když jdou děti do kina: dospělí se pak tolik nebojí. Proto je dobré, když se dospělí dívají dětskýma očima. Pak mnohé pochopí.

A když se jim to nepovede?

Tak by si měli na film zajít znovu. Snímek Prokletí bratří Grimmů je napodruhé ještě lepší - jéje, tenhle slogan měl přijít na plakáty!

Velká část filmu byla natáčena v České republice ?

Ano. Potřebovali jsme svět, který by kombinoval ohromující realitu s fantazií a děsem pohádek. Takový svět jsme našli právě v Česku - v Praze a ve "středověké" krajině vaší krásné země. Natáčelo se na Barrandově, Křivoklátě a zámku Kačina, v Kutné Hoře a v Ledči nad Sázavou. Štáb zaměstnal na 200 lidí včetně českých herců a utratil tu půl miliardy korun. Byl jsem rád, že jsem si nemusel vozit vlastní štáb - Češi všechno zastali a jejich práce byla skvělá. Proti Tidelandu byl film Prokletí bratří Grimmů monstrem. A obráceně: oproti Prokletí byl Tideland pírkem, něco jako dokument o gorilách, jen čtyři postavy, malý rozpočet ...

Do České republiky jezdíte poměrně často. Co vás sem táhne?

Česko a obzvláště Praha, to jsou místa, která mi doslova učarovala. Vaše hlavní město je snad nejmagičtější místo na zeměkouli. Má ohromně bohatou a zajímavou historii a z toho vyplývá i její vizuální krása. Já sám jsem vyrůstal na pohádkách a když jsem přijel do Prahy, viděl jsem najednou město, které jako by se z pohádky vynořilo. Když se v Praze podívám z okna- vidím tu všechno: magii, alchymisty, Kafku - A mám rád i český humor - mimochodem, myslím si, že je hodně podobný humoru anglickému. Přesně takový humor je mi blízký.

Proto jste se, ač Američan, usadil v Anglii?

Ano, i proto. Připadá mi, že Amerika si v současnosti vynalézá teroristy, aby ospravedlnila kroky vedoucí k její vnitřní bezpečnosti, ale zároveň omezující její občany. Je to začarovaný kruh.

Zažil jste někdy na vlastní kůži nějaký totalitní režim?

Ne, v žádné totalitě jsem nikdy nežil. Je pravda, že když jsem natočil film Brazil, obraceli se na mě lidé z tehdejší východní Evropy i z jižní Ameriky, že je to film o nich. Že jsem něco podobného musel zažít, když jsem o tom tak přesvědčivě dokázal vyprávět ve filmu. Já jsem ale nikdy nežil ani v sovětském bloku ani třeba v Chile. My umělci jsme ale paranoidní a přecitlivělé bytosti - a já jsem se asi dokázal dobře vžít do situace útlaku a nesvobody. Jak říkám, umělci jsou už takoví - vezměte si třeba už zmíněného Franze Kafku: nikdy nežil v totalitě a co všechno dokázal napsat!

Zpátky k Americe - stále zřejmě existuje kult americké továrny na sny, Hollywoodu. Když se ho někdo dotkne, je zle ?

Američané netouží po realitě, oni chtějí snít. Právě v tom jim Hollywood vychází vstříc. Většina hollywoodských filmů slouží k pobavení publika; hlavně diváky neznepokojit! Tím je ale nepovzbuzují k přemýšlení. Pouze se jim sdělí, že svět je krásné místo, kde se jezdí rychle, žije nebezpečně a tak dále. Lidé si tyto své dětinské sny užijí dvě hodiny v kině a v normálním životě pak tolik nezlobí. To mě dost děsí. Já také chci být baven a když jsem, líbí se mi to; současně ale chci být nucen přemýšlet o světě, o tom, co se děje okolo mě. Také proto se snažím točit takové filmy, které diváky k tomu přemýšlení vedou.

Nestýská se vám po kreslení a animaci?

Ne, animace mi nechybí. Práce kreslířů a animátorů je více samotářská, je ale pravda, že jsem při ní měl větší svobodu. Pracovat s herci má ale jednu obrovskou výhodu: lidé vás neustále něčím překvapují. U dětí to platí dvojnásobně - dětská představivost, dětský způsob myšlení, dětský způsob práce - to jsou věci, které mě fascinují. S dětmi si dokážu více hrát.

Jak bude vypadat váš příští projekt?

Řeknu o něm jenom to, že bude hodně nákladný. Půjde o komedii, ve které budou vystupovat andělé, ďábel i antikrist. No a stále věřím, že se mi podaří natočit Dona Quijotta, film, který jsem roztočil a z mnoha důvodů pak musel přerušit. Tenhle nešťastný projekt mě provází už řádku let. Mým problémem je, že všechny moje projekty jsou dost nákladné - proto potřebuji hvězdy, aby na ně lidé chodili a aby se ty filmy zaplatily. Musím se pochlubit, že doposud se všechny moje filmy zaplatily, některé si na sebe i dost slušně vydělaly.

A ještě k Donu Quijottovi - jak to vypadá s Jeanem Rochefortem, kterého jste chtěl obsadit do hlavní role?

Špatně. Jean Rochefort je na tom bohužel tak, že nemůže sedět na koni.

      TOMÁŠ PILÁT, Přečetli jste si v Avisu 16/06