Rozhovor s uměleckým šéfem (a tiskovým vyjednavačem) skupiny HOP TROP Jaroslavem Samsonem Lenkem

Je to určitý zážitek sedět u kavárenského stolu s člověkem tak zaměstnaným, který hraje na kytaru, zpívá, skládá muziku a někdy i texty, stará se o regionální rozhlasovou stanici a mnoho dalších věcí - a přitom umí v poklidu posedět, posnídat, ba si i popovídat s novinářem. O kom je tedy řeč a kdo že je ten usměvavý pán, jehož kapela letos slaví dvacáté narozeniny? Inu, Jaroslav Samson Lenk, umělecký šéf folkové kapely HOP TROP - i když, jak hned podotýká, se v kapelničení střídají, nepouštějí mezi sebe žádnou ženskou a díky tomu hraje tato populární kapela od svého zrodu ve stále stejném obsazení.

• Pane Lenku, taková otázka úvodem a rovnou trochu do soukromí - už našel Samson svoji Dalilu? Jistě znáte ten biblický příběh s dost smutným koncem...

  Samozřejmě, že ten příběh znám, také proto jsem při hledání Dalil velmi prozíravý - když najdu, následně zjistím, že to není ono a než by stačila vytáhnout ony biblické nůžky, tak konec milování. Až na jednu výjimku - moje současná Dalila se jmenuje Linda, je skvělá a navíc má zajímavé povolání, je to totiž rehabilitační sestra. A člověk po čtyřicítce už musí myslet na to, že mu jednou bude loupat v kolenou či bolet záda, pak se ta profese hodí. Můj současný účesový střih je tedy od kadeřníka, nikoliv od Lindy.

• Prima. Takže můžeme přejít k vaší kapele. Snad abyste představil další dva spoluhráče - a třeba si i trochu zavzpomínal...

Skupina je od svého zrodu trojčlenná. Ti další dva jsou Láďa Huberťák Kučera, který má navíc funkci dvorního textaře kapely, druhým je Jaromír Šroub Vondra. Nikdy s námi nezpívala žádná ženská, protože to zpravidla co do vztahů uvnitř skupiny nevede k dobrým koncům. V roce 1987 jsme si připravili čtyři skladby pro největší festival folk a country music PORTA v Plzni - a vyhráli jsme, získali jsme Zlatou Portu, čímž se nám otevřel prostor pro koncertování v sálech a začali jsme nahrávat - mimochodem, za dvacet let jsme neprodali jediný nosič v menším počtu než patnáct tisíc kusů.

• A teď jste vydali narozeninové cédéčko...

  Přesně tak, vydal jej Popron a jmenuje se BESTiální UF. Když dovolíte, jedno vám věnuji - najdete tam dvacet písniček, které z tvorby uplynulých dvaceti let považujeme za nejlepší nejen my, ale především naši posluchači, protože skladby byly vybrány na základě čtenářské ankety několika časopisů. Jsou tam takové šlágry, jakou jsou Tři kříže, Hajnej Hruška či Vodácká holka.

• Moc děkuji. Ale tím vaše dvacáté narozeniny nekončily?

Ovšem, že ne. Uspořádali jsme velké koncertní turné, třicet vystoupení ve velkých městech České republiky, doprovázené audio a video projekcí, diváci či posluchači viděli mnohé dobové snímky... Bylo to dobré turné, teď nás čeká zase další práce. Moc práce.

• Takže se ještě na chvíli vrátíme k vaší osobě. Můžete si vzpomenout na ty úplné začátky? A pak až k těm vyšším metám...

Začátky jsou prozaické. Jistě víte, že holky se nejlépe balejí, když se hraje na kytaru, proto jsem se na ten nástroj naučil hrát. Pak jsem zjistil, že není dobré hrát celý večer, protože mezitím ty nejlepší holky zmizí s někým jiným, takže jsem se vždy snažil o úvodní vystoupení. Chodil jsem do tak zvané "lidušky", kde jsem se zase pro změnu učil hrát na harmoniku. Posléze jsem absolvoval dnešní Konservatoř Jaroslava Ježka, obor zpěv - a měl jsem štěstí na vynikající profesorku paní Bernardovou, u níž se učili třeba Karel Gott nebo Naďa Urbánková a další skvělí interpreti. Začínal jsem vlastně s trempskými písněmi, pak jsme přešli na čistý folk. A já sám kromě skupiny HOP TROP zpívám s dalšími kapelami, mám ještě skupinu Samson a jeho parta, na podzim připravujeme stejnojmenný disk. Pokud vás ještě něco zajímá z mé minulosti a současnosti, tak se mohu trochu pochlubit, že jako hudebník působím sólově i ve skupinách již osmadvacet let, na svém kontě máme s HOP TROPEM zlatou desku za 47 000 nosičů a asi 4 000 vystoupení na pódiích, jsem spoluzakladatelem vydavatelství Venkow, spolumajitelem západočeské regionální rozhlasové stanice Rádio Karolína 104,7 fm, majitelem nahrávacího studia Jumbo Digital, spolumajitelem hudebního vydavatelství Lenkowrecords, s.r.o. a pořadatelem a producentem prestižního festivalu folk a country MUZIKA v Hrádku u Rokycan.

• Zadržte - jak to všechno můžete stačit? A jak vyšetříte čas na vlastní hudební produkce?

Snažím se. Postupně omezuji vydavatelskou činnost, některé aktivity jsem přenesl právě na Popron, protože hrát a zpívat chci, je to moje životní potřeba - a folk je navíc velká láska.

• Pane Lenku, já vám dám otázku asi velmi laickou. Jaký je vlastně rozdíl mezi folkem a country? A dá se říci, že folk je muzika pro všechny generace?

Rozdíl je velmi jemný - folk je hudba vážnější a vážnější věci sdělující, country mně osobně připadá trochu plytké, čímž se nechci dotknout interpretů a vyznavačů tohoto hudebního stylu. A na druhou otázku mohu odpovědět jednoznačně - ano, vždyť na naše koncerty chodí obecenstvo ve věkovém rozmezí od pěti do devadesáti let, je to skutečně hudba pro všechny generace, snad i pro generace příští. Folk vychází ze zpěvnosti, vyžaduje dobré texty i kvalitní melodie - a tyto dva atributy, melodie a text, obvykle zvítězí nad různými módními výstřelky či zcela umělou hudbou. My při své tvorbě i interpretaci vycházíme z přesvědčení, že písnička má být o naději, nikoliv o zmaru, že má dávat nejen radost z poslechu, ale také optimismus do života. Některé hudební styly, jako je rokenrol, folk a country jsou a jistě budou ovlivňovat mnoho lidí nejrůznějšího věku i ve třetím tisíciletí. A česká hudba má velké zázemí ve své tradici. Něco vám řeknu: Snad každý rok jsem v USA a samozřejmě se zajímám také o tamní hudební život. Několik vydavatelů mi řeklo, že to, co právě nahrávají, by u nich v Americe málokdo poslouchal, protože zdejší lidé mají smysl pro vkus a kvalitu. Tak proč to nahráváte, zeptal jsem se, a oni se srdečně zasmáli: No, přece to prodáváme k vám do Evropy, tam to lidi berou...

• Ale na druhé straně - z vašeho vyjádření mám ten pocit, že vyznavačů českého folku či country je více než ctitelů dováženého pozlátka...

Nevím, jestli jich je víc, doufám v to - ale je jich hodně a ti mladí lidé, kteří rozpoznají kvalitu od braku, jsou i zárukou dalšího vývoje těchto hudebních žánrů, které jsme schopni úspěšně prezentovat ve světě. A znovu říkám - můžeme vycházet z těch skvělých hudebních tradic, třeba i z českých oper, protože právě ona zpěvnost má svoji vypovídací hodnotu.

• Takže na závěr - vedle upřímného blahopřání k dvacátým narozeninám skupiny HOP TROP i k vašim dalším uměleckým aktivitám - trochu ošemetnou otázku. Bojíte se konkurence? A koho si z této konkurence nejvíce ceníte?

Ale na to mohu klidně odpovědět. Konkurence se nebojíme, posluchačů je dost pro všechny. A samozřejmě nejsme jediní dobří. Pro mne jsou konkurenty, které velmi uznávám a vyznávám, například Žalman, Křesťan či Nohavica - a někteří další. Jako sólového zpěváka velmi respektuji Honzu Nedvěda. A samozřejmě si rád poslechnu každou dobrou muziku, každou hezkou písničku, protože vlastní kvalita je mimo jiné podmíněna i srovnáváním. I proto jsme dosáhli určitých úspěchů a snad bych ještě dodal, že s minimální reklamou - abych to řekl sportovním žargonem, nikdo za nás nekopal, alespoň nikoliv finančně.

Za hezké popovídání poděkoval

JAN

Avízo č. 9/00, str. 2-3